Úcta k sobě samé je hluboce propojena s postojem k vlastnímu tělu. Vybudovaná nedůvěra k vlastnímu tělu ovlivňuje každou oblast života – pracovní, partnerskou, rodičovskou. Vědomou změnou tohoto postoje prohloubíme úctu k celému své osobnosti.

Největším dluhem společnosti vůči ženám je, že ženy nenaučila důvěřovat vlastním instinktům a tělu. Nedůvěra k vlastnímu tělu a instinktům vyvolala také to, že si nedostatečne vážíme sebe samotných. V moderním slovníku by tato nedostatečná úcta dala nazvat nízkým sebevědomím, ale neúcta k sobě samé má daleko hlubší kořeny a katastrofálnější následky:

V našem světě se my ženy učíme stydět se za sebe, kdežto muži jsou na sebe hrdí. Pak přistupují ke každému svému nápadu, jako k tomu nejlepšímu, co kdy spatřilo světlo světa. Díky tomu do svých projektů vloží veškerou svoji sílu a energii a dotáhnou je dokonce.

Kdežto větší část žen svoje projekty nerozvine – třeba to není dost dobré, nebo to nestojí za řeč. Nebo se najdou jiné důvody – nemám čas, musím se starat o rodinu. Jako by tyto ženy potlačovaly kus sebe samé, jakoby se čehosi obávaly. Od prvního intenzivnějšího setkání s vlastním tělem – jakým je první menstruace – se učíme za své tělo stydět, čehosi se obávat, skrývat jeho projevy. Menstruace jako nečistá, špinavá, něco o čem se nemluví. Generace našich maminek se dokonce učily chovat tak, aby jejich muž nikdy nepoznal, že mají menstruaci.