jana si hoví konečně ve své lenošce u okna. všechno, a to doslova, už zvládá sama a je na to náležitě pyšná. tedy všechno ne. sedí a doslova polyká celým tělem, tělíčkem sluneční den. je to přesně na hraně, když už se začíná dusit ve vlastní šťávě a je jí přitom ještě krásně hřejivě. zavře oči a myslí. ne, nechá se jen ohřívat a raději zkouší na nic nemyslet. na nic nemyslet, to se vám řekne. mozek pořád něco šrotí, páté přes deváté - to je ale blbej obrat - naučit se vypnout, naučit se meditovat a vnímat jen své tělo a nic, už vůbec nic. svůj dech, svůj tep srdce a své nepatrné a zbytečné tělesno. zbytečné... ano zbytečné!
všechno se časem spravilo a jana začala vše vnímat jako hru, do které se tu a tam tak ráda nechala vtáhnout. dychtivé oči kluků a téměř nezvladatelné chvění těl těch mladých mužů schopných v jedné vteřině čehokoliv, pokud to netrvá déle. a jana se postupně učila pracovat s těmi jejich touhami. když už věděla, cítila, jak vybičovaná klučičí mysl vtlačená do malinkaté věcičky uprostřed už nemůže jinak. mámina škola života žitá velkoherečkou bez tohoto titulu, ale o to víc naplno, se teď „hodila“. klukovský mladý muž plný atavistické touhy plodit byl osvobozen, byl odpomocen běsnění, jež takto zahalovalo spolehlivě téměř každý mozek tohoto rodu, a tedy mužského. když cítila, a nejen fyzicky, onu nevyhnutelnost touhy, zkusila tu poprvé, co mělo překonat tu chvíli, jež sama o sobě byla tady, a již nemělo smysl se jí bát. leželi v trávě dva, co měli k sobě blízko, a přeci jenom ještě kousek chyběl, a příroda tomu samečkovi poručila a jana poslechla a protože se bála své role ženy zahrát naplno, protože tuto roli ještě nedostala, přijala její virtuální možno rozhlasovou podobu zdánlivého skutečna. kolikrát už malá janina přímo šmírovala praktiky domácí paní, tak zkušené. a jana nejdřív v náručí svého klučičího štěstí se odtáhla a jen nechala to tričko tíživé spadnout vedle sebe a dál jen kousek malé opory. a sameček třesoucí rukou v laskavé premiéře tužeb náctiletých a janina prvně jinou než svou dlaní dotekem výboje mladého života, celou silou této touhy poznání a výboje. nejdřív jemně a v zápětí drtivou dlaní po jejích prsou a kdyby nebyl zastaven, a jen pohladit a jemně mnout a políbit. a sameček vyburcován s nabobtnalými žilkami spánků a nepřítomným pohledem byl janinou ručkou rozepínán a hladivými tóny její ručky přiváděn k malému šílenství. sameček jen útokem a již nevěděl, co se děje, a janina naše - jen zůstaň ležet - a jeho rozepnuté kalhoty a její ruka a dotek jeho blaha a všechno bylo vzápětí jinak. a nebýt poslední tečky okolnosti, kterou se učila vnímat jako nezbytnou a pro ty kluky tak frustrující když nezvládnutou, se naše janina naučila tak zvládnout, jak jen okolnosti mohly.
