Omlouvám se outlocitným duším, které v tomto slově nacházejí jistý neslušný kořen. Nicméně jde o odborný termín, zachovejme tedy vážnost a ujasněme si, kdože je přisírka.
Tento typ lidí se vyskytuje ve všech kulturách. Poprvé byl antropology popsán u kmene Wakapati v Severní Americe. Tam poblíž Velkých jezer žil náčelník Bizoní Hlava, který byl pověstný svými mimořádnými schopnostmi v oblasti lovu, války a léčení příušnic. V jeho kmeni žil také jistý nekňuba (indiáni takovým exemplářům říkají Muž S Oběma Rukama Levýma), ten človíček nebyl schopný ulovit cokoliv rychlejšího než želvu, ve svých třiceti letech ještě neuměl rozdělat oheň, rituál dospělosti absolvovat tak, že jeho maminka Zpívající Borovice klekla před šamanem a po dlouhém prošení mu vnutila úplatek v podobě osmi bizoních kůží a dvě hrsti jabloneckých korálků, postupně od něj utekly dvě manželky, protože je neuměl sexuálně uspokojit, opatřit šatem, ani nakrmit, třetí žena prohlásila, že nutně musí jet ošetřovat svého stařičkého otce, kterého hrozně potrhal mědvěd, a už zůstala v sousední vesnici i po slavnostním pohřbu, aby truchlila. Každé týpí, které postavil, mu spadlo na hlavu a když jednou stopoval stádo jelenů, omylem došel do bělošské základny, kde se nad ním vojáci smilovali a věnovali mu leštidlo na holínky, armádní deku a láhev mazání na puchýře.
Tenhle nekňuba měl legitimní jméno získané při dosažení dospělosti Máma Zaplatila Kůžemi Abych Byl Muž, ale jeho funkcí bylo zůstat takzvaným přísírkou. To znamená, že všude chodil za náčelníkem Bizoní Hlavou, sedal poblíž něj, kdykoliv náčelník usedl, ba i když odešel za svou intimní potřebou do hájku za tábor. Sbíral odpadky z náčelníkova stanu, zdobil se jimi a vykládal, že to jsou náčelníkovy dary. Když hovořil, říkal „Já a náčelník jsme…“ a jednou ročně organizoval skromný, ale vkusný potlach k oslavě narozenin náčelníkova nejmladšího syna Letícího Sokola. Lidi samozřejmě věděli, že Máma Zaplatila je jenom taková nicka, která nemá cenu ani dikobrazího bobku, ale jak šly roky a jak viděli, že Bizoní Hlava a Máma Zaplatila jsou stále spolu, když slyšeli stále to „Já a náčelník…, “ začali vnímat Máma Zaplatilu jako součást náčelníkova wigwamu a přece jenom po něm už tolik neplivali a občas mu dovolili sednout si k ohni mezi muže. A o to jde, to je životním cílem všech přisírků.
U nás nemáme tak pěkná jména, ale přisírky poznáte podle toho, že sami nikdy nic nevytvoří, nevymyslí a nezařídí, ale vždy se přiserou k někomu schopnějšímu či úspěšnějšímu (což nemusí být totéž) a ukazují se s ním. Tak například nosí aktovky politikům, zveřejňují fotky, na nichž stojí vedle nějakého Velikého Zvířete (čistě náhodou a dalo to práce, ale kamarád to zmáčkl v pravou chvíli a perspektiva taky udělá své), vzpomínají, jak Mistr Gott jim podepsal knížku a pochválil jejich hlas, popisují, jak jim Hrdina stiskl mužným stiskem ruku a poplácal je po zádech (Hrdina nejlépe mrtvý, aby se náhodou neohradil. Jednoho internetového blba prý takhle plácal pravidelně po zádech Karel Kryl, kdykoliv ho v Mnichově viděl, div ho neuplácal k smrti.), píší nekrology na své Vzory a doufají, že při googlování vyleze jméno Bizoní Hlava hnedky spolu s Máma Zaplatila Kůžemi Abych Byl Muž. Mnoho přisírků se živí jako kritici nebo působí u různých novin a portálů. Přisírkování je také to, když se hloupý muž ukazuje s chytrou a hezkou ženou, aby byl zván na večírky alespoň jako její domácí mazlík. Ti chytřejší přisírkové se k takové ženě dokonce dokáží nastěhovat a nechají se od ní pravidelně krmit, neboť dovedně vzbuzují soucit. Přisírka se nakvelbuje do nějakého podniku a pak jej nevymetete ani železným koštětem, drží se jako něco něčeho (odtud asi ten český termín) a namísto práce intrikuje.
