Michel Houellebecq byl od vydání svých Elementárních částic v roce 1998 již třikrát na seznamu zvolitelných a vždy pro cenu nejvyšší. Právě od tohoto okamžiku se však jeho vztahy s porotou výrazně zhoršují. Podobně totiž jako v případě volby do křesla Francouzské akademie je v zájmu zájemce o Goncourtovu cenu, aby si s porotci pěstoval ty nejlepší osobní i pracovní vztahy. V této hře nejde totiž jen o hodnotu díla, ale také o zákulisní tahanice, které i po vyhlášení vítěze zůstávají samozřejmě zcela nezveřejnitelné.

Michel Houellebecq v době před dvanácti lety holdoval stavbě takových sociálních sítí mnohem méně než dnes, jeho kontroverzní reakcionářské výstupy či výpady nešetřily nikoho (Islám, feministky, liberalismus, republikánský establishment), čímž si vysloužil několik tvrdošíjných nepřátelství. Důkazem jeho nekorektnosti pak bylo několik nešťastných slov na účet Pauly Constantové, spisovatelky románu Důvěra za důvěru, který mu tehdy Goncourta vyfoukl: „její kniha je průměrná, prohlásil, ne protivná, prostě nepovedená.“ Vyvrcholením všeho bylo, když i porotcům vytkl, že jsou zaplacení. Nebylo pak nic snazšího než střílet do intelektuála, který neumí prohrávat. Na omluvy, které o něco později zveřejnil, bylo již pozdě, o tom, že je mezi autorem Platformy a francouzskými literárními cenami nepřekonatelná propast svědčí i autorova hořká poznámka z roku 2005, když se mu za Možnost ostrova dostalo pouze novinářské ceny l'Interallié (literární cena za nejlepší román z pera novináře): „Systém literárních cen je tak neprůhledný, že je lepší od něj nic neočekávat.“

Houellebecq především dbá na svůj projev a na vřelé vystupování. Konec konfrontacím, několik udiček hozených porotcům z Goncourtovy akademie: „Zamlada jsem si Goncourty kupovával všechny, “ prohodil při rozhovoru v hlavním večerním programu soukromého Canal+, k tomu přidává úsměv na tváři a přátelský tón v rozhovorových maratónech, které podstupuje v rádiích a televizích. Až si jeden z významných komentátorů kulturního dění ve Francii posteskl: „Jak by Goncourtovi porotci mohli zůstat necitliví k románu, který vlastní všechno, co se musí líbit? Je toho dokonce tolik, že vzniká otázka, jestli to není úmyslně…“.

Komentátoři jsou téměř jednomyslní, Houellebecq „už nevystupuje jako podivínský, ukňouraný solitér, uklidnil se, přibral na rozvážnosti, vyjadřuje se jasně, umírněně, neztratil nic ze své ironie, ale zachovává si větší odstup.“ „Vůči svým kritikům namísto sarkastických výpadů plných rozčarování vyjadřuje spíše smutek z toho, že se mu u kritiky stále nedaří nalézt pochopení, které by si tolik přál…“ V románu Mapa a Území je tedy méně jízlivosti, rohy, až na pár výjimek, jsou pečlivě, mistrně zaobleny, zápletka se vyvíjí plynně byť s překvapeními, hlavní hrdinové jsou možní, žádná science-fiction – celý příběh se odehrává v pařížském regionu, mezi lidmi z uměleckých kruhů, kteří se tak dobře znají a o to sveřepěji soupeří o styky s vysokou buržoazií, klany průmyslníků, bohatými mecenáši a mediálními magnáty – jeden a týž svět, kterým zároveň tak trochu pohrdají.